Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem Izraele a s domem Judy uzavřu novou smlouvu.
Jr 31,31 B21
NOVÝ ŘÍM:
Římský císař Constantin Veliký si za své sídlo vybral roku 330 A.D. malou řeckou osadu Byzantion pro svoji strategickou polohu na březích Bosporu a přestavěl ji ve velkolepé křesťanské město. Rozkládalo se rovněž na sedmi pahorcích a říkalo se mu také Nový Řím – Nova Roma.
Konstantin město obdařil rozsáhlými privilegiemi, bylo osvobozeno od pozemkové daně, hovořilo se v něm jazykem vzdělanců a básníků – řecky, a honosilo se nejkrásnějšími církevními stavbami:
Chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia), který dal vystavět roku 537 A.D. císař Justinián – stavěli jej Isidor z Milétu a Anthémios z Trallu. Další známé chrámy byly svatých Apoštolů, svaté Ireny, svatého Mokije a archanděla Michaela.
Všechno, co slyšeli, všechny legendy o kráse a velikosti Byzance se jim zdají ničím proti skutečnosti. Je možné ocenit výšku a délku hradeb, ohromnou rozlohu města, většího než všechna francouzská města dohromady. Město Bohem střežené! Město, jehož polohu stanovil sám Bůh. Takovou polohu také nemá žádné jiné město na světě! Z jedné strany moře, z druhé Úžina svatého Jiří, na třetí straně Zlatý roh, a protože má za sebou ještě Velké neboli Černé moře, dá se o něm právem říct, že je nedobytné! Hradby na západní straně jsou dvojité, vysoké, mocné, nahoře pobité mědí. Za zdmi se bělají domy, zlatí se střechy nesčetných svatyň a paláců. Obrovská kopule Velké svatyně neboli Hagie Sofie hoří jako druhé slunce, jako oslepující plamenná hranice. Zdá se, že se celé město utápí ve zlaté záři, zalévající celý poloostrov až ke zvlněnému moři, které se temní po obou stranách.
Zofia Kossaková, Křižáci
Současná Justiniánova stavba chrámu Hagia Sofia byla již třetí v pořadí na tom místě (r.532-537). Poté co císař shlédl dokončený chrám, prohlásil: Šalamoune, překonal jsem tě!
Osud Konstantinopole se skrýval v souhláskách nápisu na rakvi prvního císaře Constantina a odkazoval k poslednímu císaři – rovněž Constantinovi, z rodu Palaiologovců – poslední vládnoucí dynastie Východořímské říše.
V letech 754 –1053 A.D. podnikali mnozí dobrodruzi a barbaři násilné loupeživé výpravy na Východ, kde se nacházelo veškeré bohatství a moc, a byla vrcholně rozvinutá kultura jemné vzdělanosti Východu.
Evropa raného středověku byla v kontrastu s novým Římem pustá, porostlá nepropustnými hlubokými hvozdy, chudá, málo osídlená potomky barbarských dobyvatelů, kteří neměli ponětí ani smysl o rozvinuté kultuře a umění, bez velkých center vzdělanosti, s mizivými obchodními a politickými styky.
Před třemi sty lety, v době hrozného obležení Byzance Avary, stáli u města, rameno na rameni, Slované i Hunové, Avaři, Pečeněhové, Bulhaři, Varjagové, Peršané, Médové, Jazygové, Gepidové a další národy, jejichž názvy se už vytratily z paměti. Stáli tu jako nepřátelé a prohlíželi si „město Bohem střežené“ očima plnýma strašné žádostivosti.
Zofia Kossaková, Křižáci
BLACHERNY:
Blacherny byla ta čtvrť na severozápadě Konstantinopole blízko zálivu Zlatý roh, která se proslavila jako sídelní císařské místo. Název Blacherny, Vlacherny – Blach, Vlach bylo převzato od obyvatel, jež sem přicházeli se usídlit od dolního toku Dunaje, nejspíše Rumuni – Vlach, Valach, Valachové.
Blachernské předměstí se stalo místem významných církevních památek a událostí.
Svatý Lukáš evangelista byl autorem nejen sv.evangelia, ale i prvních zobrazení Přesvaté Bohorodice (Theotokos) – udává se počet 70 ikon napsaných sv.Lukášem.
Ikona Matky Boží Tičvinské byla z Jeruzaléma roku 400 A.D. převezena do Konstantinopole, kde poté roku 450 A.D. postavili v Blachernách chrám svaté Marie Blachernské, aby v něm ikonu umístili.
Chrám svaté Marie Blachernské kázala postavit císařovna Pulcherie a její manžel císař Marcianus na místě svatého léčivého pramene. Kostel byl dokončen za císaře Lva I., jenž nechal postavit také Hagiasmu (nádrž se svatou vodou) a Hagion Lousmu (svatá lázeň).
Růže, růže, zas růže
zavoněly do léta
už jen jasmín domyslet
a jsem zpátky tisíc let.
(Autorská báseň Konec kletby, MSD Brno 2009)
Císař rovněž nechal vybudovat kapli Hagia Soros pro umístění roucha Přesvaté Bohorodice, které přivezli z Jeruzaléma roku 473 A.D. Roucho se nyní nachází v gruzínském Zugdidi.
2. července/15.7. Položení roucha přesv.Bohorodice ve Vlachernách
Spolu s rouchem Přesvaté Bohorodice byl v Blachernském chrámu uložen rovněž její pás (řec.zone), který sama zhotovila z velbloudí srsti. Císař Jan VI.Kantakouzenos daroval pás Vatopedskému monastýru na hoře Athos, kde je dodnes.
31. srpna/13.9. Položení ctěného pásu přesvaté Bohorodice (395-408)
Chrám se stal po patriarchální bazilice Svaté Sofie druhým nejvýznamnějším církevním místem v Konstantinopoli. Kolem roku 500 A.D. byl poblíž chrámu svaté Marie Blachernské postaven císařský palác Blachernae, jenž se stal součástí palácového komplexu spolu s palácem Porphyrogenitus (tj. zrozen v purpuru) a Bucoleonského paláce.
Další svatá ikona Matky Boží – Theotokos of Blachernae – byla objevena v Jeruzalémě císařovnou Eudokií a po převzení do Konstantinopole byla rovněž umístěna v bazilice svaté Marie Blachernské.
Svátek 7. července/20.7. Ikona přesv.Bohorodice Odigitria Vlachernská (přenesení na Rus r.1654)
Ikona je typu Hodigitria (ta, která vede), byla vyhotovena podle křesťanské tradice z včelího vosku a popela umučených křesťanů a stala se palládiem města Konstantinopole a celé říše Východořímské, tak jako se ikona Matky Boží Vladimirské stala palládiem celé Rusi.
V roce 626 A.D. byla Konstantinopol sevřena v obležení Avarů a Peršanů a tehdy patriarcha Sergius obcházel procesím s ikonou Matky Boží Blachernitissou hradby Konstantinopole v prosbě za záchranu města od rukou nepřátel, zatímco císař Herakles bojoval v Persii.
Za několik dní avarský chán se v hrůze od obléhaného města stáhl, poté co spatřil na hradbách vznášet se mladou ženu okrášlenou drahocennými šperky a poté se císař Herakles vítězně vrátil z Persie i s znovunalezeným svatým Křížem r.627 – 14.září/27.9. – který byl Peršany ukradnut z obleženého Jeruzaléma r.614. Císař Herakleus spolu s patriarchou svt.Zachariášem (21.únor/6.3.) Kříž pak slavnostně uložili v bazilice Vzkříšení.
Císař hned poté nechal postavit kolem Blachernského chrámu vnitřní hradby na ochranu před nepřáteli a na památku zázračné záchrany Konstantinopole r.626 Přesvatou Bohorodicí je zpíván akathist pátou sobotu Velkého postu, který složil sv.Roman Sladkopěvec (1.října/14.10.).
Hymnus prvně zazněl právě v Blachernském chrámu a stal se vzorem pro všechny další akathisty. Akathist má 13 kondaků a 12 ikosů. První kondak a ikosy se zakončují zvoláním Raduj se a každý kondak zpěvem alelluja. V řeckém originále byly jednotlivé písně uspořádány podle řecké abecedy, kdy první píseň začínala písmenem alfa a poslední končila písmenem omega.
Poté Přesvatá Bohorodice zasáhla při záchraně Konstantinopole během arabského obléhání v letech 717-718 A.D. a v roce 860 A.D. při obléhání pohanskými Rusy, kdy patriarcha svt.Fotios (6.únor/19.2.) vhodil její závoj do moře na ochranu křesťanské flotily a zanedlouho byla zničena celá ruská flotila.
Při dalším ruském obležení města v roce 911 A.D., za vlády císaře Lva Moudrého (Filozofa), se při celonočním bdění prvního říjnového dne v chrámu svaté Marie Blachernské zjevila o čtvrté hodině ranní sama Přesvatá Bohorodice, kráčela vzduchem od carských dveří za zpěvu chóru svatých, celá ozářena nebeským světlem, obklopená anděly se zástupy svatých a doprovázená svatým Janem Křtitelem s Janem Bohoslovem k oltáři, kde poklekla a dlouho se plačíc modlila k Bohu Synu svému za záchranu lidí a města.
Poté vstala, sňala z hlavy závoj (omofor, maphorion), jenž se v její ruce zaskvěl víc než paprsky slunce, a široce jej rozprostřela nad hlavami přítomných lidí v chrámě.
Vidění zaznamenal v chrámu přítomný bl.Ondřej pro Krista Jurodivý (2.října/15.10.) se svým žákem Epifanem. Zpráva o zázračném vidění se roznesla po celém městě, útočníci se stáhli a město bylo zachráněno. Památka té veliké události se slaví:
1. října/14.10. Záštita přesvaté Bohorodice (Pokrov)
Omofor Matky Boží (řec.skepi) byl přivezen do Konstantinopole z Jeruzaléma v době panování císaře Lva I. (457-474) a byl uložen v blachernském chrámu. Část pláště (omoforu) byla ve 14.století přivezena na Rus, skrze nějž byla několikrát spasena Moskva.
Zahalování hlavy žen je symbolem jejich nebeské ochrany (1Ko 11,5; 11,10; 11,13):
Protož máť žena míti obestření na hlavě pro anděly.
1Ko 11,10 KR
Tropar, hlas 4:
Dnes my, lid pravověrný, nadšeně slavíme svátek. Ve světle tvého navštívení vzhlížíme k přečistému obrazu tvému, Matko Boží, a dojatě pravíme: „Ochraňuj nás uctívanou svou Záštitou a vysvoboď nás všelikého zla, prosíc Syna svého, Krista Boha našeho, aby spasil duše naše.
Kondak, hlas 3:
Panna dnes v chrámu stanula a s chóry svatých za nás neviditelně prosí Boha. Andělé s archijereji se klanějí, apoštolové s proroky jásají, neboť se za nás přimlouvá Bohorodice u předvěčného Boha.
Přímluva Přesvaté Bohorodice pomohla ještě zachránit město při obléhání Bulhary. V roce 944 A.D. chrám v Blachernách obdržel dvě vzácné relikvie: dopis od krále Edessy psaný Pánu Ježíši a Mandylion (rouška tváře Pána Ježíše). Za ikonoboreckého období byla ikona schována a objevena byla znovu během restauračních prací.
Po požáru chrámu roku 1434 A.D. se ikona Blachernitissa ztratila a byla předzvěstí pozdějšího pádu města v roce 1453. Později se ocitla na svaté hoře Athos a mniši ji poté darovali caru Alexeji Michailoviči Romanovi, který ji umístil v nejhlavnější moskevské katedrále – Uspenském soboru, naproti hlavní ikoně Rusi – Matky Boží Vladimirské.
Tičvinská ikona Matky Boží zmizela z chrámu v Blachernách již roku 1383 a objevila se na severu Ruska u Ladožského jezera u řeky Tičvin, kde pak postavili chrám a vzniklo město. Zázračná ikona po mnoho let pomáhala Rusům zvítězit nad nepřáteli. Během nacistické okupace byla ikona převezena z Tičvinu do Rigy a před koncem války znovu přemístěna do Chicaga, kde zůstala do roku 2004, kdy byla navrácena na Rus.
Při čtvrté křížové výpravě vedené Theobaldem III. ze Champagne, Bonifácem z Montferratu, Ludvíkem z Blois, Otou IV. Brunšvickým a cele placené benátským dóžetem Enricem Dandolo došlo ke změně plánů, kdy místo naplánovaného Egypta, zacílili na Konstantinopol a cestou dobyli křesťanský Zadar, vyloupili jej a křesťanské obyvatele prodali do otroctví. Zde se již nejednalo o odklon, ale přímo o odpadnutí od křesťanství!
Poté křižáci dobyli město Konstantinopol 13. dubna 1204 a v záři ničivých požárů je po tři dny zvěrsky a barbarsky plenili, čehož hrůza je dodnes těžko popsatelná.
Oddíly křižáků se rozprchly do všech stran hledat bohatý lup – všechny obchody, domy, církevní a šlechtické paláce byly vydrancovány a obyvatelé byli zabíjeni; křižáci vtrhli do všech chrámů, kde rozbíjeli drahocennosti, vylamovali schrány s relikviemi svatých, odnášeli církevní nádoby, rozbíjeli náhrobky a pálili cenné rukopisy, ukradli převzácné relikvie ze Svaté země.
V chrámu Svaté Sofie vylomili chrámové dveře a rozsekali stříbrný emblém, dvanáct stříbrných sloupů, čtyři ikonostasy, dvanáct oltářních stolů – vše ze stříbra, ze svaté jídelny odtrhli drahé kameny a perly. Uloupili stříbrná panikadila, kříže a ikony. V jídelně našli čtyřicet kádí čistého zlata, odnesli nesčíslné množství vzácných církevních nádob a náčiní.
Tak vyplenili kromě chrámu Svaté Sofie i chrám svaté Bohorodice Blachernské, kam každý pátek sestupoval Svatý Duch a mnoho dalších konstantinopolských chrámů a monastýrů. V chrámech se nestyděli vraždit a znásilňovat ženy i mnišky.
Na dobytí Konstantinopole se nesmírně obohatila Benátská republika, která dostala do držení kromě nesmírně bohatého lupu část Konstantinopole, Jónské ostrovy, část Kyklád a Sporád, jihozápadní část Peloponésu, Galipolli, země v Albánii a ostrov Krétu. Benátčané dostali 37% všeho lupu a křižáci jim zaplatili padesát tisíc stříbrných marek dluhu.
Enrico Dandolo nechal převést do Benátek ohromné množství vzácné kořisti včetně čtyř měděných koní z konstantinopolského hippodromu, které jsou dodnes umístěny nad vchodem basiliky svatého Marka v Benátkách.
Benátky (Venezia) byly založeny roku 421 A.D. keltskými kmeny Venetů na severovýchodě Itálie, kteří vybudovali své město na kůlech v mořské laguně, aby se uchránili před divými nájezdy barbarů počínajícího středověku.
Okřídlený lev Benátek je atributem evangelisty sv.ap.evangelisty Marka (25.duben/8.5.), zakladatele křesťanství v Africe, jehož svaté ostatky Benátčané roku 828 ukradli z egyptské Alexandrie a umístili je ve své nové bazilice svatého Marka.
Na oloupení křesťanské Konstantinopole si mnozí ve Francii a Německu založili svá rodová bohatství a léna, kterými se v dalších staletích honosili. Tento úder Latinců však podťal tepnu města, ze kterého se již nikdy cele nevzpamatovalo, a přispěl k pozdějšímu pádu Konstantinopole do rukou Osmanů v roce 1453 A.D.
V Novgorodském letopise se píše:
Křižáci se zhlédli ve zlatě a stříbře, nedbali příkazu papeže a zosnovali temnou intriku, v důsledku které císařství řecké zahynulo jako oběť závisti a nenávisti k němu ze strany Západu.
Křížové výpravy z let 1096-1270 neuvěřitelným způsobem přispěly ke změně života v západní Evropě. Z Východu neustále plynula obrovská kořist a v jejím sledu cenné poznatky vědy a techniky, zrovna tak jako nové kulturní plodiny: pohanka, rýže, sezam, meruňky, melouny, citrony, pistácie, třtinový cukr.
Technika Východu měla ohromný vliv na evropský textilní průmysl (damašek, mušelín), zpracování kovů a ze Sýrie pocházeli větrné mlýny. Textilní výroba byla závislá na dovozu hedvábí, bavlny, barev a některé vojenské vybavení má svůj původ též na Východě jako kuše, buben, trubka.
PALAIOLOGOVCI:
Dynastii založil východořímský generál Nikephoros Palaiologos v 11. století, jenž padnul roku 1081 A.D. v bitvě u Dyrrhachia proti Normanům vedeným Robertem Guiscardem. Rod se svými sňatky s dynastiemi Doukas a Komnenos dostal až na nejvyšší příčky šlechtické hierarchie a roku 1259 A.D. se Michael VIII. Palaiologos stal spolucísařem a roku 1261 císařem celé Východořímské říše.
Poslední císař Constantin XI. Palaiologos Dragases (Dragaś) se narodil v Mystře roku 1405 císaři Manuelu II. Palaiologovi a jeho ženě Heleně Srbské, rozené Dragaś.
Stal se despotou Morejským a jeho bratr Tomáš despotou v Klarenze. Dobyli Peloponés a chystali se ve výbojích pokračovat, když porážka křesťanských vojsk 1444 A.D. u Varny tyto naděje ukončila:
Před Varnou jsem na vlastní oči viděl uherské jezdce, jak zle nakládali s bulharskými pravoslavnými kněžími, jak podpalovali kostely, ačkoli křižácká armáda byla sesbírána právě proto, aby je osvobodila ze sultánovy nadvlády.
Pád Cařihradu, M.Waltari
Císařové Jan VIII. a Konstantin XI. se snažili získat pomoc na Západě přistoupením na tvrdá vyjednávání o náboženské unii mezi západním a východním křesťanstvím, která jim však nepomohla. Tradičními spojenci byli pouze Janované, kteří se snažili oslabit zbohatlé rivalské Benátky.
Sultán Mehmed II. mezitím potlačil vzpouru v Anatolii a vracel se do Evropy přes Bospor, kde zahájil stavbu hradu Rumeli Hisari, který byl naproti hradu Anadol Hisari, neboť se již připravoval na budoucí obléhání Konstantinopole. Vojsko Turků v té době, podle řeckých záznamů, čítalo od osmdesáti do čtyřista tisíc mužů.
Císař dal zpevnit a uzamknout brány, vyhloubit příkop. Obchodní lodě kotvící ve Zlatém rohu byly přeměněny na válečné. Mezi Konstantinopolí a janovskou Galatou byla vztyčena řetězová zábrana přes Zlatý roh (sedm kilometrů dlouhý pás Bosporské úžiny). Konstantin měl k dispozici necelých pět tisíc mužů a dva tisíce cizinců, hlavně Italů s velitelem Giovannim Giustinianim.
Ve službách sultána byl rovněž uherský inženýr Urban, jenž vyráběl smrtící obří děla proti pevným hradbám křesťanské Konstantinopole, které na obranu proti nepříteli mělo jen hradby a pověstný obávaný řecký oheň. Město vstoupivše v unii s římským papežem nemělo však již svou čest.
Řecký oheň byla zápalná směs vynalezená roku 671 A.D. Řekem Kalkinikosem sestávající ze síry, asfaltu, pryskyřice, soli a páleného vápna v neznámém poměru.
Sultán Mehmed začal rychle s útoky a ostřelováním hradeb. Obránci v noci hradby vždy vyspravili pískem, prkny a hlínou. Turkům se později povedlo přetáhnout své lodě po souši za řetězovou zábranou v oblasti Pera a mohli ohrožovat město i od moře.
Mezitím se jednání o pomoci ze Západu protahovala, až už bylo příliš pozdě. Císař dostal od papeže Mikuláše V. ultimátum. Turci stále ostřelovali hradby, snažili se je také podkopat, ale Řekové tyto snahy vždy objevili a Turky zneškodnili. Sultán se snažil vyjednávat o kapitulaci města, ale obyvatelé spolu s císařem odmítli město vydat.
Měsíc květen se chýlil ke konci; a v zahradách a křovinách teď rozkvétaly růže. Ale měsíce ubývalo; a muži a ženy v Byzanci, v tom staroslavném městě, jehož symbolem byl měsíc, se připravovali na zkázu a všichni věděli, že je nezadržitelná.
Pád Cařihradu, M.Waltari
Nejposvátnější ikona Matky Boží byla nesena procesím, ikona však náhle sklouzla z podstavce, když se jí snažili zvednout, byla jako z olova. Jenom největším úsilím ji opět umístili na podstavci, když se přihnala velká bouře, krupobití a liják. Procesí muselo být přerušeno. V noci za úplňku bylo zatmění měsíce a trvalo tři hodiny. Druhý den zahalilo celé město hustá mlha. Boží přítomnost se sama zahalovala do oblaku, který ukrýval její odchod z města. Když se v noci mlha zvedla, ukázalo se zvláštní světlo, planoucí nad klenbou velké katedrály Boží moudrosti. Z hradeb byla viděna jiná světla, která planula daleko v krajině za tureckým táborem, kde žádná světla být neměla. Někteří věřili, že to přicházejí křesťanská vojska Jana Hunyadyho na záchranu obleženého města. Ale žádné vojsko se neobjevilo. Tato zvláštní světla nebyla nikdy vysvětlena. Proroctví se začínají naplňovat. Brzy se dovrší tisícileté císařství. Prvním Konstantinem započalo a Konstantinem se dovršuje.
Pád Cařihradu, M.Waltari
Boží blahodať se stáhla z chrámu zpátky na nebesa a nebylo již pomoci městu, jehož osud se završil, a jehož císař s církevními představiteli podepsal před čtrnácti lety ostudnou Florentskou unii s heretickým Římem v obluzení pomoci ze Západu. Jediný svt. Marek Eugenikos, archiep.efezský (19.leden/1.2.) unii nepodepsal.
Nadpozemské světlo se v chrámové kopuli ztrácelo a opět sílilo. Půldruhé hodiny žhnula a zářila kopule chrámu Boží Moudrosti. Potom zář slábla, zbarvila se a vyhasla. Obloha byla tak tmavá, že se kolem nás rozprostřela noc černá jak uhel. Vyhasínaly I turecké ohně, takže jejich zář již neosvěcovala mraky kolem města. Noc byla prosycena vlhkem, pachem hlíny a hniloby, jako bych procházel hřbitovem, jehož hroby se otevřely.
Pád Cařihradu, M.Waltari
… vycházela z chrámové kopule řeřavě fialová zář tak mocně…
Město odolávalo šest týdnů, šest dlouhých mučivých týdnů bojovali statečně obránci na hradbách, metali z hradeb řecký oheň na turecké útočníky a odráželi každý jejich nápor.
Poté, co byl zraněn na hradbách velitel janovských oddílů Giustiniani, byla blachernská brána sv. Romana (tur. Topkapi; the Cannon gate) prolomena a do města se začaly valit proudy Turků v čele se sultánem Mehmedem. Císař Konstantin bojoval do poslední chvíle v místě největšího tureckého náporu v rozbořených hradbách, kde padnul a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno:
Poslední křesťanský císař opuštěn svými západními spojenci stál v boji v prolomených hradbách, zadržoval nepřítele tak dlouho, až jej množství přemohlo, a zahynul zároveň s císařstvím jako svým rubášem.
Pád Cařihradu, M.Waltari
V úterý 29. května 1453 Východořímská říše definitivně zanikla spolu s hlavním městem Konstantinopolí. Turci město přejmenovali na Stambul a učinili ho hlavním městem Osmanské říše. Chrám Hagia Sofia předělali na mešitu. Město bylo vydrancováno a vypleněno, ženy znásilněny, muži i ženy pobiti nebo vzati do otroctví.
Sultán podporoval příliv Turků do města, které potřeboval po vyplenění obydlet. K návratu lákal též již dříve uprchlé řecké rodiny:
Mnohým šlechtickým rodinám byzantským, které se v nedávných letech uchýlily do venkovských krajů, bylo dáno na srozuměnou, že se mohou vrátit do města a že budou mít všechna privilegia, která jim podle jejich urozenosti náleží; ovšem mnohým z nich ta urozenost zajistila jediné privilegium: uvěznění a také smrt, aby jejich znamenitost nemohla z nich učinit vůdce boje proti sultánovi.
Pád Cařihradu, M.Waltari
Potomci císařské dynastie Palaiologovců stáli u zrodu významných královských dynastií v Evropě i Rusku. Neteř císaře Konstantina XI. Dragaše Zoe (Sophie) se provdala za ruského velkoknížete Ivana III. Velikého a větev od Andronika II. vládla v Montferratu v rozmezí let 1306 – 1536.
Rod Palaiologovců poté přešel po přeslici na markýze mantovské a přes ně na lotrinský dům Vaudemontů až k Františku Štěpánovi Lotrinskému, manželu Marie Terezie, zakladatelům Habsbursko-Lotrinského domu a přes ně dál až k poslednímu císaři Karlu I. a jeho synu Ottu Habsburskému – jež jsou všichni vzdálení příbuzní posledního byzantského císaře Constantina XI. Dragaśe Palaiologa!
Konstantin XI. Palaiologos byl ženatý dvakrát: v roce 1428 se oženil s Maddalenou Tocco, neteří Carla I. Tocco z Epiru, která zemřela v listopadu roku 1429 při porodu dcery a podruhé se oženil s Caterinou Gattilusio, dcerou janovského vládce Lesbosu, která zemřela v roce 1442. Některé zdroje uvádějí, že císař neměl žádné žijící děti a jiné, že měl jednu dceru Magdalenu.
Ačkoliv je poslední císař Východořímské říše Constantin XI. Dragaś v Řecku romantizován a idealizován, pravda je taková, že se připojil k Florentské unii, kterou podepsal jeho bratr a předchůdce císař Jan VIII.Palaiologos s papežem r.1439, a oba se tak stali zrádci ortodoxní křesťanské víry. Oficiálně korunován nebyl, neboť uniatského patriarchu lid vyhnal.
V prosinci r.1452 v chrámu Hagia Sofia sloužil Isidor Kyjevský římsko-katolickou mši, čímž byla nejsvatější schrána orthodoxie poskvrněna a ochrana Matky Boží opustila říši, která přestala být nástrojem Božím! Florentská unie byla oficiálně zamítnuta až v r.1454 a 1484.
Tureckou hrozbu bylo snad možné ještě odvrátit od křesťanských evropských zemí v letech 1402 – 1421 A.D., kdyby ovšem hlavní vojenské síly s králem Zikmundem Lucemburským nebyly nuceny potírat husitské povstání v Čechách!
Smutek z takové ztráty vyhojit nelze, bylo však Bohem dopuštěno, bylo možné se snad jen utěšovat starým proroctvím Lva Moudrého (byzantský císař, 886 – 912) a zjevením Metoděje Patarského o konci času:
Rusý rod s původními tvůrci porazí všechny Izmaelity a získá město na sedmi pahorcích spolu s jeho dřívějšími zákonitými pány a nabude nad ním vlády; město sedmi pahorků ovládnou Rusi.
Některá proroctví se však nenaplňují, neboť vyhasla láska mnohých (Mt 24,12) a z proroctví se stal jen romantický sen.
Svt.mč.Metoděj Patarský, jenž potíral Origenův klam (+312) – 20.červen/3.7., byl biskupem v Pataře (M.Asie), napsal bohatá literární díla na obranu křesťanství, byl pohany uvězněn a sťat roku 312 A.D.
Po pádu Konstantinopole mnohé šlechtické rody, vědci a učenci, opustili město a uprchli do Itálie, kam přinesli své hluboké znalosti různých věd, vzácné rukopisy, klasickou řeckou a antickou literaturu.
Italové nechali literární díla přeložit do latinského jazyka a znalosti klasické řecké kultury daly podnět k rozkvětu renesančního života v Itálii a potom i v jiných částech Evropy.
Na křižáckém vyplenění Konstantinopole r.1204 – do té doby největšího a nejbohatšího města světa – Evropa zbohatla. Zejména z Francie se stal mocný a bohatý stát, který od těch dob začal udávat po celé Evropě i tón v kultuře a umění, neboť Frankové spolu s papežem byli hlavními strůjci křižáckých loupeživých výprav.
Konečný pád Konstantinopole – druhého Říma r.1453 ukončil tisíciletou éru trvání velkolepé křesťanské říše, ukončil éru středověku a vyvolal naléhavou potřebu velkých námořních (a loupeživých) výprav – a v konečném důsledku urychlil trvání a osud světa!
Fotografie a obrázky:
https://pixabay.com/cs/
Wikipedie – Public Domain
Autorské
Poustevna Sophie 